Tina funguje jako správná “teta na hlídání”.

Tina a Ashley

Štěňata čím dál víc objevují svět kolem sebe, takže po domě lítají už docela sebevědomě.

Aaron při průzkumu terénu pod stolem

Radost mají obzvlášť z plyšáků, které mohou někam odnést a v klidu žužlat (a že teda mají čím!).

Anthony a Annie při "lítém" boji o plyšáka

Tina je schopná si se štěňaty trpělivě hrát celé hodiny a nechat se tahat za uši a vůbec si nechá líbit samé “příjemné” věci.

Tina a Ashley

A přidávám ještě pár fotek bez komentáře:

Aaron

Annie

Anthony

Aaron

Ostatní štěňátka se mezitím už hodně osamostatnila, malí prďolové začali sami papat granulky a taky pijí vodu z misky. Ačkoli máme porodní box celkem prostorný, začal jim být brzy malý a tak jsme štěňátkům vyhradili celou místnost, takže mají pokoj sami pro sebe a mohou řádit na větším prostoru. Mají k dispozici spoustu hraček, ale nejraději mají, když za nimi přijde někdo z nás a mohou se na něj vrhnout.

Tuhle fotku mám strašně ráda...

Nafotili jsme také pár fotek, nikdy bych nevěřila, jak je těžké štěně přimět k tomu, aby chvilku sedělo na zadku a koukalo pokud možno nějak inteligentně před sebe (chce to asi nějakej fígl). Takže máme asi 300 fotek, z toho většina nepoužitelných, buď jsou tam rozmazané fleky, kdy se prďolové hýbali, v lepším případě je na fotce něčí ocas nebo ucho, v horším nic, protože štěně něco zaujalo a odhopkalo pryč ze záběru.

Štěňátka také dostala svoje jména, více se brzy dozvíte na stránkách v sekci štěňata.

Tady je ukázka toho, když se jeden nechce fotit :-)

Kokří miminko

Život si s námi někdy rád pohrává a já jsem netušila, že naše první štěňátka nebudeme mít po Chelsea, jak jsem si myslela. V minulosti jsem zažila trošku hořké zklamání, když jsme se na ultrazvuku od pana doktora dozvěděli, že Chelsea nezabřezla. Možná, že když si člověk něco mocmoc přeje, tak to prostě nevyjde. Snad příště…

Mezitím jsme si říkali, že bychom mohli nechat při příštím hárání v lednu 2010 nakrýt Peggy. Bohužel, z rodinných důvodů z toho sešlo a tak jsme krytí Peggy odsunuli za rok (Peggy totiž hárá přesně 1x do roka). Co osud nechtěl, na konci léta se Peggy naprosto nečekaně rozhárala (asi vlivem hárající Tiny) a protože jsme si stěňátka moc přáli, neváhali jsme. Pro krytí jsme si vybrali psa p. Smržové Speggle-Waggel´s Xavier. Věda, že se to nemusí povést, a hlavně jsem to nechtěla zakřiknout, tentokrát jsem raději nikomu nic neříkala (tímto se omlouvám všem, kteří mi to tutlání zazlívají ). Peggy začala měnit své chování, byla víc mazlivější a tvářila se “děsně důležitě”. Ale i tak jsme si nemohli být jistí. Po měsíci, hodně napjatí, jsme se vydali na ultrazvuk a opravdu, viděli jsme na obrazovce štěňátka (přesněji řečeno černé “bublinky” - nechápu, jak se v tom někdo může vyznat).

Na obrázku "je vidět" štěňátko

A tak jsme se začali chystat. Porodní box jsme měli připravený, před časem jsem si ho nechala zhotovit od truhláře na zakázku a tak jsme na něj Peggy začali zvykat. Nutno říct, že kdybych nevěděla, že je Peggy gravidní, snad bych tomu ani nevěřila. Čekala jsem, že Peggy trochu ubere ze své aktivity, ale ona prakticky až do porodu neustále někde lítala a skákala (!!!). Jen více spala a samozřejmě jí rostlo bříško…

Peggy s rostoucím bříškem

Jak se blížil den D, byli jsme všichni víc a víc nervózní, kdy už TO bude. Shlédli jsme na internetu desítky videí porodů, sbírali zkušenosti chovatelů, já jsem navíc načetla odborné i neodborné knihy tak, že bych porod mohla přednášet. Jak už to tak bývá, všechno dopadlo nakonec úplně jinak… Protože Peggy žije s rodiči, byli jsme domluveni, že jakmile uvidíme náznaky, že se TO blíží, vyrazím střelhbitě ku pomoci. Moje maminka měla několik dní před očekávaným porodem dovolenou a spala s Peggy s dolní části domu, abychom nic neprošvihli.

Sourozenecká výpomoc :-)

5. listopadu zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by TO mělo přijít, večer byla Peggy sice trochu nesvá, ale pak se zklidnila a byla v pohodě. Ráno, 6.listopadu (63.den), byla stále klidná, vůbec nic nenasvědčovalo blížícímu se porodu. Vyvenčila se a lehla si do boxu, kde byla zvyklá poslední dny spát. Jak jsem psala výše, život si s námi rád hraje a tak to, že se něco děje, zaregistroval paradoxně asi o hodinu později můj tatínek, který šel náhodně okolo porodního boxu a najednou viděl, že Peggy sice leží jako vždycky v boxu, ale že má u cecíku přisáté štěňátko. Zvládla to naprosto sama! Byla to krásná holčička. V tomto duchu, samozřejmě že už za naší přítomnosti, pokračoval celý porod.

Hrdá Peggy :-)

Peggy zvládla porodit 5 krásných štěňátek během 2 hodin! Narodili se nám tedy 3 kluci a 2 holky. Byli jsme všichni hrozně dojatí, jak je příroda mocná, že fena dokáže jednat tak instinktivně a přesně ví, co má udělat. Jsme na Peggy moc hrdí! Navíc, Peggy nám nadělila štěňátka právě k našemu 10.výročí

Přikládám pár fotek:

Oběěěěěěd!

Mám nacpané bříško

Zívíng :-)

Na trhu sice existují “podobné” výrobky za poloviční až třetinové ceny, ale podle recenzí bylo jasné, že Roombě nesahají ani po kotníky a jedná se o pouhé napodobeniny. Jediné, co mne od koupě odrazovalo, byla cena - podle parametrů jsem si předtím vybrala model Roomba 560, který u nás stál cca 10-13 tis. Kč. Taková suma mi přišla nepřijatelná, obzvlášť když jsem věděla, že v zahraničí stojí stejný model o několik tisíc méně. A tak jsem začala hledat na americkém eBayi a za pár dní byla Roombička (jak jí něžně doma přezdíváme ) na cestě ze Států do Čech - i se clem vyšla na cca 7 tisíc Kč.

Naše Roomba těsně po vybalení

Po rozbalení Roomby jsme ji dali nabít a poté jsme ji zapnuli. Roomba se dala u nás v obýváku poprvé do práce. Mysleli jsme, že máme celkem uklizeno, neboť bylo vyluxováno “běžným” vysavačem, ale po radostném zavísknutí Roomby, jímž po čase oznamovala, že má již uklizeno, jsme se při jejím otočení nestačili divit, co všechno měla v koši nasbírané. Co nejvíce oceňuji, je to, že Roomba disponuje dvěma proti sobě rotujícími kartáči, které umí z koberce (nebo jiného povrchu) psí chlupy krásně sebrat. Pokud má Roomba plný koš, nebo pokud je na kartáčích příliš namotaných psích chlupů, Roomba nám to oznámí (ano, Roomba totiž mluví a “řekne” si, co chce).

Roomba 560

A co je Roomba vlastně zač ? Jak už bylo řečeno, je to robotický vysavač. Vyhýbá se překážkám, nespadne ze schodů (po stranách má čidla), lehce přejíždí z koberce na jiný druh podlahy. Na straně má Roomba malý kartáček (viz foto nahoře), kterým si nečistoty vhání pod sebe, navíc tento kartáček je výborný pro vymetání nečistot z rohů a z nepřístupných míst, kam se vůbec s vysavačem nedostanete. Další, co oceňuji, je skutečnost, že se díky své výšce dokáže dostat pod sedačky a skříně (občas takto “najde” míčky a jiné hračky, které tam holky zakopnou). Po práci zajede sama do své nabíjecí stanice (najde si ji pomocí infraportu). Náš model má navíc funkci časování, takže Roomba může vysávat když člověk není doma a přijde tak již do uklizeného. K Roombě jsou přidané také Wally, jimiž můžete Roombě vymezit prostor, který chcete uklidit. Kdo chce, může si Roombu v akci prohlédnout na krátkém videu.

Musím říct, že mne Roomba příjemně překvapila, i když samozřejmě není dokonalá, ale doma dokáže zastat kus práce a do domácnosti s domácími zvířaty bych ji rozhodně doporučila…

Tina (v pozadí hrad Trosky)

Chtěla jsem zkusit, jak bude Tina zvládat přivolání v pro ni neznámém prostředí. Nedaleko našeho bydliště totiž chodíme na rozlehlou louku, kde se snažíme s Tinou tuto činnost úspěšně trénovat. Měla jsem také trochu obavy, jak bude Tina zvládat přivolání ve společnosti Peggy (tj. “rušivého elementu” ).

Peggy a Tina

Tina lítala s Peggy jako blázen a já se trochu bála, aby nezahučela někde do lesa Toto jsem kdysi s Chelsea nějak nezvládla Naštěstí Tina přivolání zvládala skvěle. O Peggy ani nemluvě, ta je ale zvyklá ze cvičáku a ve výcviku je o několik levelů výš.

Holky se pořádně vyřádily.

Holky a brácha David v akci

A nakonec ještě Tina.

Tinka

Video lze rovněž vyhledat přímo na YouTube, kde ho lze přehrát i v o něco vyšším rozlišení.

Zprvu jsme měli malinko obavu, jak na “vetřelce” bude reagovat Chelsea, která byla krom občasných pobytů Peggy u nás doma v podstatě jedináčkem a své území a páníčky si náležitě střežila. Zprvu Chelsea volila taktiku ignorace nás i malé Tiny, kterou k sobě nepustila blíž jak na metr, ale vydrželo jí to jen první 3 dny.

Poté zřejmě pochopila, že tu Tinka zůstane napořád a tak se holky pomalu sbližovaly.

Nejprve byla Chelsea ochotna si s Tinou (pokud ovšem měla náladu) hrát, ale postupně k sobě obě holky přimkly tak, že vedle sebe spinkají a Chelsea nedá na malou dopustit. Před cizími psy malou brání a dělá ji v podstatě staršího sourozence.

Tina Chelsea pořádně prohání, co chvilku si s ní chce hrát, ale jako správné psí miminko si dopřává i zaslouženého odpočinku, aby nabrala síly a zase Chess tahala za uši nebo kousala do ocasu

V polovině srpna byla pořádná vedra a tak jsme jezdili s Chelsea k vodě. Tina zpočátku stála u břehu…

… ale protože chtěla za Chelsea, nedalo jí to a hupsla za ní.

Do konce prázdnin si s velkým nadšením stačila zaplavat v Lužnici, v Jizeře a v jihočeském Vlkově. (tady Chelsea názorně “předcvičuje” Tině, jak se to správně dělá)

A nakonec bylo taky třeba seznámit Tinu s Peggy. Tady foto všech našich holek.

Výchozím bodem pro nás byla Kvilda.

K prameni vedla asfaltová silnice přístupná pouze cyklistům nebo chodcům.

Zpočátku se šlo loukou, zbytek cesty vedl lesem, kde jsme se mohli alespoň částečně schovat před prudkými paprsky slunce.

Zdejší příroda je opravdu nádherná, luční kvítí je doslova obsypané nejrůznějšími druhy motýlů. Zde jeden exemplář za všechny

Asi po 6 km jsme dorazili do cíle.

Chelsea se osvěžuje u pramene Vltavy.

A nakonec přikládám výškový profil našeho výletu tak, jak jej zaznamenala naše GPS.  Cestou k prameni jsme zdolali převýšení  asi o 220 m.

Připadali jsme si zde opravdu “skoro jako doma”. Starší manželé, naši domácí Penelope a Morgan, se o nás starali velmi pečlivě. Během podávání typické Full English Breakfast, která se podávala v této místnosti za tónů Mozarta , se nás vždy dychtivě vyptávali, kam se příslušný den chystáme a přidali pár užitečných tipů.

V sobotu ráno jsme se vydali po památkách. První na seznamu byl Eastnor Castle, ale bohužel jsme se netrefili do otevíracích hodin a tak jsme si pořídili alespoň pár fotek.

Dalším bodem programu bylo město Stratford-Upon-Avon, rodiště spisovatele Williama Shakespeara. Nejprve naše kroky zamířily k jeho rodnému domu ( údajnému, ten původní shořel při požáru, ale na něco ty turisty lákat musejí ).

Pak jsme se přesunuli “k mistru samotnému”, tedy konkrétně k jeho ostatkům ve farním kostele Holy Trinity, v němž byl spisovatel pokřtěn a později (r.1616) pochován i s celou svou rodinou.

Další zastávkou bylo městečko Warwick, kde jsme se podnikli jen okružní procházku městem a došli si na oběd.

Poté jsme se přesunuli do Oxfordu, města pyšnícího se nejstarší britskou univerzitou. Oxford jsem toužila vidět už hóóódně dlouho. Sice jsem už v Anglii byla, ale vždy jsme se pohybovali buď  přímo v nebo okolí Londýna a ten Oxford jaksi stále chyběl. Musím říci, že Oxford překonal všechna má očekávání a považuji ho za jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsem kdy navštívila a to hlavně díky “výstupu” na kostel, z nějž se naskytly ty nejkrásnější výhledy na toto univerzitní město, ale o tom až později. Zde foto oxfordské knihovny Bodleian.

Po cestě do samotného centra nás zaujal klenutý Bridge of the Sighs (Most Vzdechů).

O několik desítek metrů dál se nám naskytlo dechberoucí panorama - kostel Svaté panny Marie (to jsem ještě netušila, že ta pravá panoramata nás teprve čekají, protože jsem nevěděla, že nadšenci si mohou za poplatek 3 Libry na kostel vylézt a pokochat se z výšky).

Pohledy z ochozu kostela St. Marys the Virgin. Nejprve knihovna Radcliffe Camera.

A zde pohled asi nejkrásnější  … All Souls College.

Jelikož den ještě nekončil, přesunuli jsme se do Gloucesteru podívat se na katedrálu.

V této katedrále vyhlásil Vilém Dobyvatel Domesday Book ( Knihu posledního soudu).

Ještě detail vchodu …

V neděli se v Malvern konala výstava CSC Championship Show 2009. Výsledky a foto najdete ZDE a ZDE. Bylo se na co dívat a mám co vstřebávat, ačkoli jsem nebyla na výstavě až do konce. Druhý den jsme totiž už odlétali zpátky do Čech a já jsem chtěla ještě vidět něco z krás Anglie…
A co že nás to lákalo ? Prvním, i když poněkud vzdálenějším nedělním cílem bylo opatství Glastonbury, průvodce o něm píše jako o místě plném historie a legendy a opravdu, bylo to znát v každém kousku města. Údajně sem, do města Glastonbury, měl kolem roku 60 přinést Kristův učedník “svatý grál”.

Podle pověsti je zde pochován král Artuš a jeho žena Guinevere.

A další pohled na ruiny opatství.

Detail

A zde v pokoji odpočívá král Artuš…

Na cestě zpět jsme se ještě stihli zastavit v lázeňském městečku Bath, jež je pod ochranou UNESCO.

Římské lázně

Malebný park

Proti gustu … 

Bath leží v zátočinách řeky Avon.

V pondělí jsme po poledni odlétali zpět do ČR, ale přivstali jsme si, abychom stihli ještě alespoň na chvilku zajet do centra Birminghamu.

Hned vedle

A závěrem Kaplického zdejší “blob” - nákupní centrum. Ne že bych nebyla tolerantní, ale postavit TOTO asi 15 metrů od kostela mi přijde … no divné …

Fotek máme samozřejmě hodně, tohle je jen lehký výtah z toho, co mne zaujalo nejvíc. Celkem jsme během tohoto prodlouženého víkendu najezdili v autě skoro 1000 km a stihli tak toho navštívit poměrně dost. I když, pár míst k navštívení by se jistě ještě našlo Nakonec přikládám ještě fotku z kouzelného Malvern.